Nemohu s jistotou říci, zda to, co se děje v Gaze, představuje genocidu. Omer Bartov se domnívá, že ano, a jako odborník na genocidu a Izraelec má právo to tvrdit. Ale to pro mě není ústřední otázkou. Jde tu o to, že i kdyby to teď genocida nebyla, zítra by se jí klidně mohla stát a já se už teď obávám, že izraelská společnost by jí s největší pravděpodobností nedokázala zabránit a možná by z ní ani nebyla šokovaná. A upřímně řečeno ani většina z nás na Západě. Takto se genocida děje hned vedle. V lepším případě byste pocítili nejasný smutek, ale přesvědčili byste sami sebe, že si plně neuvědomujete, co se odehrává. Je to problém, který mě jako historičku pronásleduje už desítky let, když píšu o střední Evropě za nacistické okupace. Mám pocit, jako by mé historické knihy ožívaly, aby mě konfrontovaly, vyskakovaly ze stránek a dožadovaly se odpovědi. A přitom po celou dobu budou vznikat další knihy o obnoveném výbuchu antisemitismu ve střední Evropě i jinde – jediném rysu, který jako by nikdy neumíral.
Bojím se vrátit do Izraele. Bojím se znovu objevit společnost, o níž nyní vím, že je schopna schvalovat tuto nelidskost, a tím ničit své vlastní dědictví, paměť a identitu. Věřím svým přátelům. Ale co zbytek společnosti? Chci to vědět? Chci i nechci – jsem rozpolcená.
Zdroj BL
Žádné komentáře:
Okomentovat