Rusové jsou přesvědčeni, že by měli volně obchodovat s rublem. A na to odpovídáme: Tím z něj učiníte předmět spekulace na cizích měnových trzích. A jestliže se Washingtonu zachce přivést Rusko do měnové krize, jediné, co Federálnímu rezervnímu fondu a jeho vazalským japonským i evropským centrálním bankám a centrální bance britské bude stačit udělat, bude, že sníží hodnotu rublu. A západní spekulanti budou už jen sčítat zisky.
FOTO: RSA
Neoliberální ekonomika je zkrátka podfuk a Rusko do něj spadlo. A totéž se přihodilo i Číňanům, jak ukazuje summit EU-China, konstatuje ekonom Paul Craig Roberts.
Skvělý příklad země, kterou by Rusko i Čínu mohly vytáhnout z NATO a kterou Brusel nechce, představuje dnes Turecko. Rusko i Čína by mohly Turecku nabídnout výhodné obchodní dohody, smlouvu bezpečnostní i členství v BRICS, a Čína by navíc mohla vykoupit tureckou měnu ze zahraničních měnových trhů. Což by ostatně mohla učinit i pro Irán.
Avšak ani Rusko a ani Čína neprojevují pro takové akce dost rozhodnosti... A obě tyto země, nalézající se pod stejným washingtonským tlakem jako Turecko, jen nečinně sedí a cucají si palce.
Sovětský model socialismu měl totiž nekonvertibilní měnu, která neobíhala v zahraničí, přičemž se za importy platilo v dolarech nebo markách. My populisté navrhujeme vnitřní ekonomický systém, v němž jsou peníze jako platební prostředek odstraněny ve prospěch neobíhajících pracovních kreditů. Tyto pracovní kredity nejsou penězi v normálním smyslu, protože je občané mohou používat pouze k zaplacení veřejně produkovaných statků a služeb; nemohou obíhat, ani je nelze používat jako kapitál.
Když se tento přístup aplikuje na problematiku zahraničního obchodu, vede k systému, který je v některých ohledech diametrálně protikladný devizové politice u sovětského modelu. Tyto země platily ve svém zahraničním obchodě tvrdou měnou a často omezovaly export své vlastní měny cestou kontroly směnných operací. Britská vláda prováděla podobnou politiku od 40. do 60. let dvacátého století.
To, co navrhujeme, je stručně řečeno opakem zmíněné politiky: platby za importy z kapitalistického světa se provádějí v pracovních kreditech; pracovní kredity lze exportovat a mohou obíhat v zahraničí, ovšem ne doma; import cizí měny je zakázán zákonem. Chceme v domácí ekonomice zabránit vytváření peněžního kapitálu jako sociálního vztahu a proto pracovní kredity nesmí obíhat uvnitř země. V kapitalismu světový peněžní kapitál už existuje, takže není námitek proti tomu, aby pracovní kredity socialistického společenství cirkulovaly mezi zahraničními kapitalisty.
Kapitalistický podnik, který dodává společenství importované zboží, dostane účet na ministerstvu zahraničního obchodu a na něj bude převedeno určité množství pracovních hodin. Podnik pak může obdržet od ministerstva obchodu převoditelný kreditní certifikát. Tyto certifikáty pracovních kreditů pak budou sloužit jako neúročené obchodovatelné cenné papíry, které mohou držitelé prodávat na finančních trzích za jakoukoli měnu. Poptávku po těchto cenných papírech budou vytvářet společnosti, které mají zájem o dovoz ze společenství.
Bude zbytečné, aby ministerstvo obchodu stanovovalo směnný kurs, to bude soukromou záležitostí kapitalistických finančních trhů. Vzhledem k tomu, že hodnota exportů i importů bude udávána v pracovních poukázkách (a v nich budou prováděny také mezinárodní transakce), bude možné ignorovat jejich ceny v dolarech nebo jenech na světovém trhu při rozhodování o tom, co exportovat nebo importovat.
Jediné, na čem socialistické ekonomice záleží, je cena zboží v cizí měně vynásobená směnným kursem. Z tohoto pohledu je zahraniční obchod pouhým specializovaným výrobním odvětvím, které produkuje importované statky a spotřebovává exportované statky. Potom jej lze integrovat do celkového modelu plánování. Z toho vyplývá, že rozhodování o tom, jaké statky je třeba dovést a které se mají vyvážet, musí být v rukou plánovacích orgánů, protože ty mají databáze údajů o relativních pracovních nákladech různých produkčních technik. Na základě plánovaného objemu výroby určité komodity jsou schopny určit, zdali bude optimální jejich import nebo výroba doma!
Zboží se navrhuje na export pouze tehdy, jestliže jeho výsledná cena (v pracovních poukázkách) přesahuje množství pracovní doby potřebné na jeho výrobu. Importy se kupují pouze tehdy, jestliže jejich cena v pracovních poukázkách je menší než množství práce, které by bylo potřebné pro jejich výrobu ve vlastní zemi. Pokud jsou tyto podmínky splněny, z pracovní teorie hodnoty je zcela zřejmé, že zahraniční obchod přinese zemi celkové úspory úsilí.
Zajímavým důsledkem tohoto způsobu obchodování je, že při účtování v domácích pracovních jednotkách bude mít socialistické společenství neustále mírný obchodní deficit, nikoliv přebytek jako Čína.
Vláda Spojených států a vojensko-bezpečnostní komplex ovládaný neokonzervativci tak pohlížejí na Evropany jako na prosťáčky, které lze snadno napálit a které lze donutit obětovat se hrstce zájmových skupin, jež ovládají ´jedinou světovou supervelmoc´. Stejně nyní po fraškovitém summitu pohlížejí i na Číňany, kteří nejsou schopni nebo nechtějí účinně pomoci eurasijské mocnosti Turecku.
Související články:
Žádné komentáře:
Okomentovat