Například Skuteční vlastenci to na sociální síti vidí takto:
- Havel totiž lid krutě podvedl, když sliboval, že nechce kapitalismus, neboť měl poznatky z amerických průzkumů veřejného mínění - podobně jako dnes Babiš, a tak davům na náměstích a na Letenské pláni říkal jen to, co chtěli slyšet a po nelegálním zvolení prezidentem kooptovanými (sic) poslanci klidně přísahal na československou socialistickou ústavu, kterou pak zradil a republiku rozbil a nechal rozkrást, neboť jeho předešlá přísaha známé tajné organizaci jej ze všech pozdějších přísah vyvazovala jakožto Kadoše.
Lidé nepřekvapivě nechtěli návrat ke kapitalismu a ani na prvním místě jejich požadavků nebyly požadavky hospodářské. Jejich prvotním požadavkem bylo, aby se Československo navrátilo k slušným mezilidským vztahům. Občané požadovali, aby je politikové u moci skutečně zastupovali. Politikové měli být pravidelně a často kontrolováni referendy. Pokud politik zradil či zklamal své voliče, měl být odvolatelný.
Hlavní hodnotou revoluce byla lidskost. Revoluce se pyšnila tím, že je nenásilná, že je založena na pluralismu, na dialogu a na přímé demokracii. Moc institucí měla být pravidelně kontrolována lidovým hlasováním. Na všech úrovních se měly konat volby, a to nejen v politice, ale i ve školství (v univerzitním školství se to do značné míry v ČR uskutečnilo) a v podnikatelské sféře. I ředitelé podniků měli být voleni jejich zaměstnanci.
Zásadami revoluce byly férovost, socialismus (socialismus měl být zachován a oživen, nikoliv odstraněn; 45 procent občanů v průzkumu veřejného mínění požadovala socialismus, 47 procent občanů chtělo něco mezi socialismem a kapitalismem a jen 3 procenta občanů chtěla kapitalismus) a revoluční idealismus. James Krapf ostře kritizuje Jürgena Habermase and Françoise Fureta, že napsali, aniž by se obtěžovali jakýmkoliv studiem podkladů, že "středoevropské revoluce r.1989 nepřinesly nic nového". Krafl přesvědčivě argumentuje, že to, co československá demokratická revoluce přinesla v prvních týdnech své existence, bylo ve skutečnosti pozoruhodně originální a nové.
Jenže morální, romantický patos obyčejných aktivistů revoluce nevyhovoval elitám, které se vyskytly u moci. Ty začaly na rozdíl od romantického narativu prosazovat narativ "komediální", totiž narativ smíření - že vlastně se nic tak zlého nestalo a musíme víceméně pokračovat tak, jak jsme to vedli dosud. Tato argumentace osob, které se dostaly do vedení revoluce v Praze a v Bratislavě, vyvolávala konflikty a frustraci, jenže hlas obyčejných lidí mimo velká města byl nakonec umlčen.
Charakteristická je v tomto ohledu Krapfem objevená, dnes téměř zcela neznámá historie Občanských fór na Slovensku. Málokdo ví, že v četných městech na Slovensku vznikla spontánně Občanská fóra stejně jako v Čechách, protože se o bratislavské organizace Verejnost proti násiliu buď mimo Bratislavu nevědělo, anebo se usuzovalo, podle prohlášení VPN, že na rozdíl od Občanského fóra, otevřeného všem, je VPN elitářskou organizací intelektuálních a kulturních pracovníků.
Existence Občanských fór na Slovensku se pak stala zdrojem konfliktu, protože Bratislava si začala osobovat hegemonii nad vývojem ve slovenských městech a vadilo ji, že ji Občanská fóra v těchto městech pomíjela a obracela se přímo k Praze. Pražské Občanské fórum bylo ovšem pražsky posedlé jen samo sebou a nezajímal ho v podstatě ani český venkov, natož nějaké Slovensko. Velmi rádo připustilo pražské Občanské fórum bratislavské Verejnosti proti násiliu, ať si Občanská fóra na Slovensku klidně zlikviduje. Neobešlo se to bez konfliktů, ale nakonec byla všechna Občanská fóra na Slovensku zlikvidována do června 1990. Veškeré občanské hnutí na Slovensku tak bylo podřízeno Bratislavě a jeho vazby na Česko pominuly. Kdyby k tomuto nedošlo, argumentuje James Krafl, nedošlo by zřejmě ani k rozdělení Československa, které provedli Klaus a Mečiar proti vůli většiny československých občanů.
Revoluce začínají romantickými posvátnými, morálními demokratickými úmysly. Pak podle Krapfa následuje komediální etapa, kdy se argumentuje, že "všichni jsme vlastně tak nějak bratři a musíme se dohodnout". To vede k frustraci, a tak revoluci posléze ukradnou malé zájmové skupiny a přizpůsobí si ji vlastním zájmům. To se stalo v další etapě, kdy z Občanského fóra Václav Klaus vytvořil svou stranu ODS a z Verejnosti proti násiliu Vladimír Mečiar dal dohromady HZDS. V říjnu 1990 byl Václav Klaus zvolen do vedení Občanského fóra. Hned poté z Občanského fóra vyloučil levicové organizace Levou alternativu a Obrodu, i když pro to naprosto neměl žádné pravomoci. Jenže jako obvykle, u Klause bylo drzé čelo lepší než poplužní dvůr. Na námitky, že Klaus vyloučením Levé alternativy a Obrody z Občanského fóra porušil jeho stanovy, Klaus arogantně odpověděl, že námitka je "irelevantní".
A tak to bylo se vším. Klaus a Mečiar proti vůli národa rozdělili republiku, proti vůli občanů zavedli volební systém, s nímž většina národa nesouhlasila, a z České republiky a Slovenska si udělali vlastní pašalíky s omezenou mírou demokracie, kdy se volby konaly pouze jednou za čtyři roky. Teprve až po Klausově a Mečiarově pádu koncem devadesátých let byla demokracie v České republice a na Slovensku trochu více rozšířena, argumentuje Krapf, ale k tak velké míře přímé demokracie, jakou chtěla zavést československá demokratická revoluce v listopadu 1989, se český politický systém nikdy nevrátil.
Není divu, že tolik lidí v Česku i na Slovensku dnes zastává názor, že "něžná revoluce" z roku 1989 byla fraška.
Nebyla to fraška, revoluce byla lidem podle amerického historika James Krapfa ukradena. Bývá to tak zřejmě vždycky, podotýkají BL a TOP analytici dodávají, že tisíciletý geopolitický boj Moře s Pevninou už je prostě takový a bez libertariánského demokratického socialismu v Eurasii a komunismu ve světě se zřejmě nic podstatného nezmění, neboť kapitalismus je jen hlubokým zdrojem morální patologie, jak vidíme dnes a denně kolem sebe.
Myslím, že z celého filmu byla "nejherečtější" jedině Geislerové PARUKA. Ta si přímo žádá OSKARA.
OdpovědětVymazat