Stránky

▼

Pages

▼

Pages

▼

sobota 24. března 2018

Partajničení jako dědičná kolektivistická porucha osobnosti v dynastické demokracii?

Je záhadou, proč si partajní funkcionáři myslí, že mohou volně zcizovat a zadlužovat náš národní majetek, manipulovat s daněmi, korumpovat, znásilňovat a eliminovat lidi, kteří jejich psychopatický pohled na svět nepodporují a dokonce narušovat vztahy s jinými národy vypovídáním jejich diplomatů, což může vést a zákonitě povede až k válce, ve kterou budou pro zisky zbrojařů a bankéřů vražděni mladí lidé. 
Zavedené strany spolu sice soupeří o pozice ve vládě, ale bez obtíží spolupracují, když jde o to dosáhnout toho, aby jejich podíl na moci stoupal, aby nepřibývaly žádné další konkurenční politické strany a konečně, aby se občané nepletli do politických rozhodnutí. Třída politiků dělá všechno pro to, aby moc zůstala „dědičně“ v jejich rukou a zbytek společnosti byl od výkonu moci trvale oddělen. A proto politolog Robejšek hovoří o dynastické demokracii.
Od občanů politická třída očekává, že si jednou za čas „zavolí“, ale po zbytek volebního období budou bez reptání snášet její vládu a bez odporu ponesou náklady jejích rozhodnutí.
Nepřímá demokracie je tedy velmi nedokonalá forma demokracie. Vláda vůči občanovi vystupuje jako ten, kdo určuje pravidla, rozsuzuje spory o jejich dodržování, ale zároveň sám také hraje. Pro občana je tak velmi obtížné kontrolovat ty, kteří si přisvojují stále více úloh a rozhodují jeho jménem, za něj, o něm, ale ne vždycky v jeho zájmu.
Za špatná rozhodnutí, která učiní ve jménu občanů, odmítají politici nést odpovědnost a odvolávají se jak na svou imunitu, tak i na své svědomí. A nejenom to. Politici v nepřímé demokracii občanům předepisují i to, jakou formou smějí na chyby svých vládců reagovat. A proto zavedené strany diskriminují a očerňují vznikající protestní strany jako populistické, ne-li fašizoidní a cenzurují také způsoby, kterými občané smějí výkony vládnoucích kritizovat. Když mají občané velký vztek a používají (třeba na sociálních sítích) silná slova, tak je za to vládnoucí mohou odsoudit. A také proto říkáme, že se nepřímá demokracie pozvolna posouvá směrem k diktatuře! A když to tak půjde dál, tak by se brzy mohlo stát, že nebudeme moci beztrestně napsat ani právě tu předchozí větu, protože psychopatičtí "hadi v oblecích" nás ihned uštknou.
Pokud jde o určení míry, v jaké by se měl zvýšit podíl občanů na moci, tak je měřítko jasné. Jejich podíl na moci by měl alespoň přibližně odpovídat tomu, v jaké míře musí společnost nést důsledky osamělých rozhodnutí vládnoucích.
Konkrétně by to znamenalo, že by občané měli mít možnost postavit se proti rozhodnutí své vlády a zrušit některé zákony. Některá referenda ve vybraných otázkách by měla být z ústavy povinná, jiná by mohla vznikat na základě lidové iniciativy; kupříkladu na základě zákonem stanového počtu podpisů v dané lhůtě, myslí si Robejšek.
Lid je politickým subjektem - vládcem, který může jednat přímo, tedy např. všelidovým hlasováním, přímou akcí - anebo prostřednictvím úřadů a sborů, které sám přímo nebo nepřímo ustaví a určí, nadá je pravomocemi a působnostmi. 

Tyto úřady a instituce pak schvalují závazná pravidla, obsažená v ústavním zřízení státu a navazujících zákonech a dalších obecně závazných předpisech. 

Sám lid-suverén je ovšem vždy alespoň o stupeň výše, než i ten nejvyšší orgán nebo úřad. Vždy je totiž i ten pouze odvozen z vůle a autority suveréna, lidu. Tento suverén se poněkud blíží svým postavením absolutnímu monarchovi: je neodpovědný - odpovídá pouze sobě a dějinám. Je nad zákony i nad ústavou, je nad mezinárodními závazky, je zcela logicky nad vším, co z něj vychází a je z něj odvozeno.

Pokud se lid rozhodne, může ignorovat právní a ústavní pravidla a změnit zřízení, rozehnat úřady, parlamenty může znovu a jinak stanovit pravidla fungování politického zřízení. Může pochopitelně rozhodnout i o odtržení od dosavadního státu, o odchodu z dosavadních svazků a závazků a tedy jeho zřejmé a zřetelně většinové rozhodnutí může být i nástrojem sebeurčení nějakého regionu, národa či národnosti v daném území sídlící a většinové. Hotovým, nicméně hojně prezentovaných nesmyslem je proto tvrdit, že jsou referenda - všelidová hlasování - zákonná a nezákonná, ústavní a neústavní, legitimní a nelegitimní, ať již z důvodu nesouladu s vnitrostátním či mezinárodním právem. Skutečné zřetelně masové vystoupení lidu je prostě primárním dějinným faktem, od kterého se odvíjí vše ostatní.
Jak uvedl politolog Emery Reves: „V zásadě může totalitní fašistický stát existovat v hospodářství kapitalistickém ... jako v systému socialistického hospodářství s centralizovaným plánováním a se státním vlastnictvím kapitálu. Fašismus není reakcí proti kapitalismu ani reakcí proti socialismu. Je to reakce proti demokratickému individualismu.“ 
Ve světě  tak existují "pouze dvě antagonistické skupiny" – "dělnická třída a establishment". K "osvobození drobného lidu ze spárů vykořisťující vrstvy" je třeba "povstání".  "Populistická vlna (demokratického individualismu) není u konce, stojí právě na počátku", "Dějiny jsou na naší straně", říká  Steve Bannon, muž, který dovedl Trumpa do Bílého domu. Populisté už zvítězili v Itálii a nyní jejich vítězství čeká Visegrád.
"Populus je lid a všechny strany by měly sloužit lidu, být populistické, prosazovat referenda a Lidový sněm, nikoliv elitářské a upírat lidu právo rozhodovat," řekl TOP reportérce předseda Rozhodneme, strana mládí, rozvoje a stability Milan Rokytka.
Je škoda, že se vítězství nedožili kamarádi Karel Slezák a Jiří Moschner, ale jejich smrt spravedlivě pomstíme, slíbil Rokytka. Smrt korporátnímu fašismu!


Související články:





v

Žádné komentáře:

Okomentovat