Karla Slezáka jsem si velice vážil pro jeho obrovský přehled o ekonomice, finančnictví, žurnalistice a pro smysl pro humor, který měl například i při někdy náročných jednáních redakční rady Pražského zpravodaje, kde jsem působil jako šéfredaktor při restartu periodika a stál při mě i v kolapsu (lhostejno zda po požití privátních produktů s glutamanem sodným či něčeho ještě horšího, než tento státem tolerovaný bílý jed) v TOP hotelu, kdy se na mém bezvědomí, chroptění a případném posledním výdechu chtěli popásat a popásali hyenističtí takékolegové a takékolegyně, kteří nejen neposkytli zákonnou povinnou pomoc, ale ještě v jejím poskytování záchranářům bránili.
Navíc dle informací Karla Světničky mi hrozilo ze strany frustrovaných drahošovských pirátů po odvlečení mimo hotel akutní riziko udušení igelitovým sáčkem, na kterém se předem domlouvali, takže bez Karla Slezáka už bych tady asi nebyl.
Naposledy mi volal z automobilu, když po vyloučení ze Syndikátu novinářů ČR jel na výslech na policii a domlouvali jsme si schůzku k obnovení činnosti Syndikátu československých novinářů, kteří byli připraveni o stovky milionů korun nejen za budovy, o čemž mi chtěl sdělit podrobnosti - už je bohužel ale nesdělí nikomu, uštvali ho podobně jako Mílu Ransdorfa, čest jeho památce, uvedl k náhlé smrti kolegy Milan Rokytka.
Žádné komentáře:
Okomentovat